28. 1. 2012

Peru 2010: PART VII - Machu Picchu

Palubní deník

15.8.2010

Za pár minut bude půlnoc na 15.srpna. Sedíme v poměrně slušně zařízeném vlaku se sedadly zalomenými do poměrně nepohodlného úhlu. Vlak je docela plný (minimálně naše "economy class"), tak se trochu děsíme, abychom se s těmi všemi turisty zítra vůbec na Machu Picchu (dále jen MP - neplést s módním peklem) vmáčkli. Jelikož máme do Aguas Calientes dojet někdy okolo druhé ranní, plánujeme to ty čtyři hodiny na nádraží nějak vydržet nebo prospat na batozích a pak se dostat nahoru hned prvním autobusem, který jezdí (nahoru na MP se dá vystoupat i pěšky, chceme si však rezervovat síly na celodenní pobyt v areálu). Poté, co se vysypeme z vlaku a vrhnou se na nás naháněči od hostelů, podlehneme a na necelé čtyři hodiny nakonec zaspíme v místnosti bez okna a zámku na dveřích.

Vstáváme a venku drobně prší. Chceme na MP dorazit ještě před svítáním, abychom úsvit viděli přímo v areálu. Lístky jsme si museli koupit v oficíně ve městě, protože se už nedají zakoupit nahoře u vstupu. Cesta autobusem po křivolakých cestičkách je pro mě adrenalinový zážitek, protože silnice je hliněná a široká tak tak pro jeden autobus. Jelikož jedeme zhruba patnáctým vypraveným, potkáváme cestou nahoru první autobusy, které se už vrací dolů pro další pasažéry. Vyhýbání se je opravdu šílené, mám žaludek na vodě a střeva omotaná okolo krku - okraje nejsou zpevněné a pod námi se s postupující cestou klene čím dál tím vyšší sráz.

Výhledy jsou nádherné a my se pomalu blížíme cíli. Hned u vstupu se na nás vrhnou další "nutiči" - nabízejí své průvodcovské služby v mnoha jazycích, od úrovně "mí nou spík yngliš" až po takřka rodilé mluvčí. Odmítáme, stejne si vždycky musíme všechno prolézt sami za třikrát delší dobu než ostatní, navíc máme spoustu infoletáků a pokec v průvodci. Mimochodem, oficiální propagační leták Machu Picchu je ostuda a je to škoda. Nikdo mu zjevně nevěnoval ani tolik pozornosti, aby si ho po sobě po napsání přečetl, natož při sazbě kontroloval případně vzniklé potíže. A tak je část textu v letáku dvakrát, místy část textu chybí, příšerné gramatické chyby ani nezmiňuju. Je to opravdu smutné - tak krásné místo a tak lajdácká propagace.

Dostáváme se do areálu - batohy o větším objemu než 30 litrů je nutno nechat v úschovně, a tak si vykračujeme po úzké vstupní stezce poměrně nalehko. Z ničeho nic, naprosto bez varování se zpoza rohu najednou vynoří první část samotného ztraceného města - sýpky a obydlí hlavního hlídače. Dál se cesta vine prudce nahoru svahem, kudy se dostáváme na terasy - které teď z rána okupují lamy, co v areálu žijí (a těší se nebývalé pozornosti turistů).

Mezi zástupy lidí čekajících na úsvit si najdeme místo a čekáme. Je šero a mlha, všichni jsou trochu neklidní. Uvidíme ten vyhlášený rozbřesk nad Machu Picchu? Mlha houstne, pak se místy trhá poryvy větru. Je pěkná zima a ani čtyři vrstvy oblečení mě moc nehřejí (tílko, triko s dlouhým rukávem, mikina a sportovní bunda). Sedíme snad dvě hodiny, blimbáme nohama z terasy, na kterou jsme se pracně vyšplhali po visutých schodech, a pořád nic. Nakonec mlha znenadání zmizí a slunce se ukáže v plné kráse už docela vysoko. Takže jsme to prošvihli. Vlastně nám to ale nevadí, aspoň budeme mít jiné fotky než ostatní;) Podnikáme první nesmělé kroky přímo za oficiálními branami města, až se dopracujeme na jednu pěknou travnatou plošinu. Je zhruba devět hodin ráno a slunce příjemně rozehřívá naše zmrzlé údy. Svlékáme a rozklepáváme bundy a leháme si na ně. Jsme ale pořád trochu nedospalí z předchozí noci a tak oba na Machu Picchu usneme. Probouzím se horkem, protože mezitím slunce dostoupalo vysoko a teplota vzrostla skoro dvakrát. Taky mě něco svědí. Pomalu se zvedáme k pokračování prohlídky a oba se drbeme jak zjednaní. V písčitých půdách Machu Picchu totiž žije jakási zvláštní krvelačná muška, která nás pěkně poštípala. (Rozškrábané  fialovorudé štípance se mi budou hojit další 3 týdny a budu vypadat tak trochu jako feťačka, ale to v tuhle chvíli ještě nevím).

V rámci prohlídky areálu absolvujeme ještě výšlap na samotnou horu Machu Picchu, která se klene nad stejně pojmenovaným městem. Je to přesně ta, která není na žádném obrázku. Ta, kterou vyobrazuje většina fotek MP se jmenuje Wayna Picchu. Je velmi strmá a přístup má na ni denně povoleno jen zhruba 400 lidí. Funguje to na principu pořadníku - když přijdete později, máte smůlu. Výhled je z ní prý hezký (tak to tvrdili Norové, které jsme potkali v Cuzcu, a kteří absolvovali několikadenní cestu přímo po Inca trail zakončenou na Machu Picchu), ale nestojí za to. Věříme jim a stoupáme místo toho na méně známou horu - a dostáváme se dokonce o dost výš než je nejvyšší bod Wayna Picchu (heč). Výšlap samotný je ale opravdu nepříjemný, slunce tou dobou paří do týla jak najaté, cesta vede značně nekultivovaným vysokohorským pralesem a místo udusané pěšiny je vyskládaná obřími popadanými kameny, které se musí všemožně oblézat a přeskakovat. Navíc si takřka nonstop škrabu kousance od mušek. Nevzali jsme si do areálu žádné jídlo (snídani jsme snědli před usnutím) a teď odpoledne se mi už dělají hlady skoro mžitky před očima.

V areálu zůstáváme až do úplného konce (otevírá v 6 ráno a zavírá v 6 večer), pořizujeme desítky fotek a snažíme si zapamatovat a uchovat tu zvláštní atmosféru, kterou tohle místo má. Je neděle, den nejmenší návštěvnosti a je pravda, že od zhruba dvou hodin odpoledne je těžké mezi kamennými stěnami někoho potkat, což není na škodu věci, naopak.

Po šesté sjíždíme posledním autobusem dolů do městečka a rozhodujeme se, jak strávíme ty čtyři hodiny do odjezdu vlaku. Aguas Calientes je strašná díra, město jako takové je uměle nafouknutá bublina pro turisty, není v něm opravdu nic zvláštního, co by ho odlišovalo od desítek jiných osad podobné velikosti v Peru. Snad jen jeho lokace. Začínám navíc cítit, jak mi žhnou tváře - pěkně jsme se nahoře připálili - ve dvou tisících metrech nad mořem už má slunce docela velkou moc. Nakonec strávíme skoro čtyři hodiny sezením v hospodě pomalou konzumací skvělého jídla a doplňováním vypocených tekutin.

Cesta vlakem uběhne ve spánku jako nic - cestou do hostelu básníme o tom, jak se těšíme na sprchu a spánek. Bohužel ale neteče voda - neděle je dnem, kdy vedení města Ollantaytambo vypíná vodu - je jí prý nedostatek (?) a tak se v neděli šetří. Skvělé - urychleně se očochtáme v ledové vodě přinesené v kbelíku ze strouhy zurčící městem v dlážděném kanálku a zpocení okamžitě usínáme.


























13 komentářů:

  1. To jsou přímo vizuální orgie :)

    OdpovědětVymazat
  2. Wow. Dříve tedy rozhodně věděli, kde si postavit město. Probouzet se každé ráno s tímhle výhledem...

    OdpovědětVymazat
  3. Konečně jsem si udělala lepší představu o velikosti těch teras - to se ani nechce věřit! Moc krásné fotky úžasného místa. Jak to je s těmi energiemi, o kterých se v souvislosti s M.P. mluví? Je tam něco takového cítit? (m.)

    OdpovědětVymazat
  4. Nádhera! Na víc se nezmůžu, nenacházím slov.

    OdpovědětVymazat
  5. Nádhera, na MP bych se jednou chtěla vrátit. To místo mi učarovalo :-)

    OdpovědětVymazat
  6. No tak jo, přidám přízemnější koment - v neděli neteče voda? úžasná fičura :D
    jinak ty autobusy na strmých srázech, to je přesně moje noční můra

    (místo vypadá úžasně, nic jiného samozřejmě dodat nelze)

    OdpovědětVymazat
  7. Jak se ti podařilo tam dostat? Ty jo, tohle vidět a zemřít, nádhera, hrozně ti závidím :D

    OdpovědětVymazat
  8. Jojo, autobusy na křivolakých cestách je taky moje noční můra, to bych si "nelajzla". I když ono se to řekne snadno, ale pěší výstup asi nebude jen tak. Moc závidím že ses tam dostala, jak se ti to povedlo? Na Machu picchu jsem se vždycky chtěla mrknout, ačkoli když teď vidím ty fotky přímo z místa, tak se trochu bojim jestli bych to se svou mírnou fobií z výšek zvládla :)

    OdpovědětVymazat
  9. To muselo být jak v pohádce! Toužím se tam jednou podívat! Krásné fotografické zachycení!!

    OdpovědětVymazat
  10. My jsem nešli inka trail, ale vyšli jsme si tu cestu kteoru jezdí autobusy a bylo to v pohodě. Jen jsme museli vstávat brzo a šli za svitu baterek. Ale všechno stálo za ten zážitek. Jak už jsem psala, chtěla bych se tam ještě jednou vrátit.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj :) Myslím, že tímhle to neskončilo, neuvažovalas o dopsání vaší cesty? Letos se v září do Peru chystám, tak by se mi to hodilo :)

    Jinak super fotky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, on už zbývá vlastně jenom poslední příspěvek - poslední skoro dva dny cesty tvořil návrat po pobřeží Pacifiku a z toho už moc fotek nemáme, resp. není k nim co psát;) Ale asi to ještě nějak uzavřu.

      Vymazat