12. 6. 2012

Peru 2010: PART VIII - Salineras - Puno


16.8.2010

Konečně jsme se trochu vyspali. Sice bez vody, ale dobře. Hygienický deficit jsme nahradili ráno, kdy konečně začala téct (značně rezavá a podivně páchnoucí) voda. Po pár týdnech v Peru už člověk nad takovou banalitou neohrnuje nos a spěšně se omývá – tekoucí voda není v těchhle končinách samozřejmostí. Poté jsme se vydali napříč Sacred Valley zpět a kvapně svačili sušenky, co jsme nakoupili pro případ neplánovaného zádrhelu v naší cestě.

Zastavili jsme se na Salineras. Co to je? Naprosto úchvatný a do posledního detailu dotažený systém solných jezírek, kde se ze subtilního potůčku vyvěrajícího ze skály, který celý systém napájí, sráží vysycháním solné krystaly. Naprosto celý komplex jezírek je napájen právě tím jedním minipotůčkem – a jeho přerozdělováním a hrazením do menších dílčích struh. Nádhera.

Člověk, který tohle kdysi vymyslel, nebyl rozhodně žádný prostáček – stovky, tisíce nepravidelných jezírek jsou napájeny zcela rovnoměrně.

Cestou zpět do Cuzca nabíráme stopaře a po (ne)zralé úvaze se rozjíždíme směr Puno. Na náhorních plošinách tomu můžeme šlapat na krk a dojedeme těsně po půlnoci, říkáme si.

Do našeho propočtu se však vloudila chybička – dojíždíme o půl třetí ráno, značně vysílení. Všechny hostely mají plno. Tedy všechny ty, do kterých jsme podle průvodce (a náhodně po cestě) trefili – mapa i ulice Puna jsou dost nepřehledné. Máme pocit, že se město tiše přestavuje za našimi zády – tak trochu jako potterovské schodiště v Bradavicích.

Nakonec to vzdáváme a sjíždíme do **** hotelu s myšlenkou, že se aspoň jednou za pobyt umyjeme v neplesnivé koupelně a vyspíme pod dekami nepromočenými všemi možnými tělními tekutinami. Vypadáme nejspíš dost zuboženě, protože nám recepční sám od sebe nabízí asi 50% slevu na ubytování, čehož radostně využíváme a zůstáváme v Punu o den déle, než jsme původně plánovali.

Je tu vana. VANA! Nebyla jsem ve vaně už víc než měsíc.

Před usnutím jenom dumáme, zda 150 Sol je cena za osobu, za pokoj, nebo je to snad 150 dolarů? (Ráno zjišťujeme, že za pokoj, a to včetně naprosto buržoustní zbohatlické snídaně).


17.8.2010

Z hotelu jsme se vymotali v deset hodin večer – zjevně jsme posledních pár dní jeli na záložní baterky a bylo zapotřebí je dobít. Bohužel je úplně všechno zavřené, našli jsme jedinou restauraci bez přívětivého „CERRADO“ na dveřích
















Mapa ZDE.

28. 1. 2012

Peru 2010: PART VII - Machu Picchu

Palubní deník

15.8.2010

Za pár minut bude půlnoc na 15.srpna. Sedíme v poměrně slušně zařízeném vlaku se sedadly zalomenými do poměrně nepohodlného úhlu. Vlak je docela plný (minimálně naše "economy class"), tak se trochu děsíme, abychom se s těmi všemi turisty zítra vůbec na Machu Picchu (dále jen MP - neplést s módním peklem) vmáčkli. Jelikož máme do Aguas Calientes dojet někdy okolo druhé ranní, plánujeme to ty čtyři hodiny na nádraží nějak vydržet nebo prospat na batozích a pak se dostat nahoru hned prvním autobusem, který jezdí (nahoru na MP se dá vystoupat i pěšky, chceme si však rezervovat síly na celodenní pobyt v areálu). Poté, co se vysypeme z vlaku a vrhnou se na nás naháněči od hostelů, podlehneme a na necelé čtyři hodiny nakonec zaspíme v místnosti bez okna a zámku na dveřích.

Vstáváme a venku drobně prší. Chceme na MP dorazit ještě před svítáním, abychom úsvit viděli přímo v areálu. Lístky jsme si museli koupit v oficíně ve městě, protože se už nedají zakoupit nahoře u vstupu. Cesta autobusem po křivolakých cestičkách je pro mě adrenalinový zážitek, protože silnice je hliněná a široká tak tak pro jeden autobus. Jelikož jedeme zhruba patnáctým vypraveným, potkáváme cestou nahoru první autobusy, které se už vrací dolů pro další pasažéry. Vyhýbání se je opravdu šílené, mám žaludek na vodě a střeva omotaná okolo krku - okraje nejsou zpevněné a pod námi se s postupující cestou klene čím dál tím vyšší sráz.

Výhledy jsou nádherné a my se pomalu blížíme cíli. Hned u vstupu se na nás vrhnou další "nutiči" - nabízejí své průvodcovské služby v mnoha jazycích, od úrovně "mí nou spík yngliš" až po takřka rodilé mluvčí. Odmítáme, stejne si vždycky musíme všechno prolézt sami za třikrát delší dobu než ostatní, navíc máme spoustu infoletáků a pokec v průvodci. Mimochodem, oficiální propagační leták Machu Picchu je ostuda a je to škoda. Nikdo mu zjevně nevěnoval ani tolik pozornosti, aby si ho po sobě po napsání přečetl, natož při sazbě kontroloval případně vzniklé potíže. A tak je část textu v letáku dvakrát, místy část textu chybí, příšerné gramatické chyby ani nezmiňuju. Je to opravdu smutné - tak krásné místo a tak lajdácká propagace.

Dostáváme se do areálu - batohy o větším objemu než 30 litrů je nutno nechat v úschovně, a tak si vykračujeme po úzké vstupní stezce poměrně nalehko. Z ničeho nic, naprosto bez varování se zpoza rohu najednou vynoří první část samotného ztraceného města - sýpky a obydlí hlavního hlídače. Dál se cesta vine prudce nahoru svahem, kudy se dostáváme na terasy - které teď z rána okupují lamy, co v areálu žijí (a těší se nebývalé pozornosti turistů).

Mezi zástupy lidí čekajících na úsvit si najdeme místo a čekáme. Je šero a mlha, všichni jsou trochu neklidní. Uvidíme ten vyhlášený rozbřesk nad Machu Picchu? Mlha houstne, pak se místy trhá poryvy větru. Je pěkná zima a ani čtyři vrstvy oblečení mě moc nehřejí (tílko, triko s dlouhým rukávem, mikina a sportovní bunda). Sedíme snad dvě hodiny, blimbáme nohama z terasy, na kterou jsme se pracně vyšplhali po visutých schodech, a pořád nic. Nakonec mlha znenadání zmizí a slunce se ukáže v plné kráse už docela vysoko. Takže jsme to prošvihli. Vlastně nám to ale nevadí, aspoň budeme mít jiné fotky než ostatní;) Podnikáme první nesmělé kroky přímo za oficiálními branami města, až se dopracujeme na jednu pěknou travnatou plošinu. Je zhruba devět hodin ráno a slunce příjemně rozehřívá naše zmrzlé údy. Svlékáme a rozklepáváme bundy a leháme si na ně. Jsme ale pořád trochu nedospalí z předchozí noci a tak oba na Machu Picchu usneme. Probouzím se horkem, protože mezitím slunce dostoupalo vysoko a teplota vzrostla skoro dvakrát. Taky mě něco svědí. Pomalu se zvedáme k pokračování prohlídky a oba se drbeme jak zjednaní. V písčitých půdách Machu Picchu totiž žije jakási zvláštní krvelačná muška, která nás pěkně poštípala. (Rozškrábané  fialovorudé štípance se mi budou hojit další 3 týdny a budu vypadat tak trochu jako feťačka, ale to v tuhle chvíli ještě nevím).

V rámci prohlídky areálu absolvujeme ještě výšlap na samotnou horu Machu Picchu, která se klene nad stejně pojmenovaným městem. Je to přesně ta, která není na žádném obrázku. Ta, kterou vyobrazuje většina fotek MP se jmenuje Wayna Picchu. Je velmi strmá a přístup má na ni denně povoleno jen zhruba 400 lidí. Funguje to na principu pořadníku - když přijdete později, máte smůlu. Výhled je z ní prý hezký (tak to tvrdili Norové, které jsme potkali v Cuzcu, a kteří absolvovali několikadenní cestu přímo po Inca trail zakončenou na Machu Picchu), ale nestojí za to. Věříme jim a stoupáme místo toho na méně známou horu - a dostáváme se dokonce o dost výš než je nejvyšší bod Wayna Picchu (heč). Výšlap samotný je ale opravdu nepříjemný, slunce tou dobou paří do týla jak najaté, cesta vede značně nekultivovaným vysokohorským pralesem a místo udusané pěšiny je vyskládaná obřími popadanými kameny, které se musí všemožně oblézat a přeskakovat. Navíc si takřka nonstop škrabu kousance od mušek. Nevzali jsme si do areálu žádné jídlo (snídani jsme snědli před usnutím) a teď odpoledne se mi už dělají hlady skoro mžitky před očima.

V areálu zůstáváme až do úplného konce (otevírá v 6 ráno a zavírá v 6 večer), pořizujeme desítky fotek a snažíme si zapamatovat a uchovat tu zvláštní atmosféru, kterou tohle místo má. Je neděle, den nejmenší návštěvnosti a je pravda, že od zhruba dvou hodin odpoledne je těžké mezi kamennými stěnami někoho potkat, což není na škodu věci, naopak.

Po šesté sjíždíme posledním autobusem dolů do městečka a rozhodujeme se, jak strávíme ty čtyři hodiny do odjezdu vlaku. Aguas Calientes je strašná díra, město jako takové je uměle nafouknutá bublina pro turisty, není v něm opravdu nic zvláštního, co by ho odlišovalo od desítek jiných osad podobné velikosti v Peru. Snad jen jeho lokace. Začínám navíc cítit, jak mi žhnou tváře - pěkně jsme se nahoře připálili - ve dvou tisících metrech nad mořem už má slunce docela velkou moc. Nakonec strávíme skoro čtyři hodiny sezením v hospodě pomalou konzumací skvělého jídla a doplňováním vypocených tekutin.

Cesta vlakem uběhne ve spánku jako nic - cestou do hostelu básníme o tom, jak se těšíme na sprchu a spánek. Bohužel ale neteče voda - neděle je dnem, kdy vedení města Ollantaytambo vypíná vodu - je jí prý nedostatek (?) a tak se v neděli šetří. Skvělé - urychleně se očochtáme v ledové vodě přinesené v kbelíku ze strouhy zurčící městem v dlážděném kanálku a zpocení okamžitě usínáme.


























26. 1. 2012

Peru 2010: PART VI - Cuzco (again) to Aguas Calientes

Palubní deník

12.8.2010

Dneska jsme spali až ostudně dlouho - po včerejším úmorném dni v autě jsme to potřebovali. Po poledni jsme se vyrazili projít do města - a nabrat atmosféru epicentra peruánské historie. Cournutí se po Plaza de Armas a okolí těmi nejprovařenějšími památkami - pozůstatky po španělských konkvistadorech jsme zakončili jako správní zápaďáčtí turisti v irském pubu. Pokud nechceme pojídat pečená morčata, je to jedna z nemnoha příležitostí, jak se najíst. Žízeň zaléváme místním pivem Cuzqueňa a cpeme quesadillas do hladových břich.

Po návštěvě dalších památek se vydáváme strmými schody do kopce do acheologické zóny Sacsayhuamán. Začíná se stmívat, lampy pouličního osvětlení se rozžíhají a my máme na vyhlídce pod betonovým Ježíšem před sebou Cuzco jako na dlani. Po několika fotkách se ubíráme zpátky dolů. Kolem stezky se začínají sbíhat divocí psi a já se prozměnu začínám fakt bát. Zaplaťpánbu se odněkud vynoří taxík, do kterého skáčeme a po cestě ještě přibíráme dva další nebožáky, kteří s námi odcházeli z vyhlídky.

Během jízdy se seznamujeme, zjišťujeme, že máme s norskou slečnou, co je v Peru studijně a s jejím kamarádem dost společného a po vysednutí míříme na kávu, pak pro jistotu ještě na večeři. Kam? Do Irish pubu přece!










13.8.2010

Ráno jsme vstali docela pozdě. Jsme už oba pěkně zmožení přetrvávajícími střevními potížemi a ta se při cestě na provařený trh posilňujeme vývarem s vejcem a obligátní Inca colou. A dobře děláme, cuzceňský trh není pro slabší povahy. Odevšud se linou prapodivné smrady (vůně by byl obrovský eufemismus), najdete tady všechno od metrážových látek přes 59 druhů luštěnin po kozí hlavy. Za následující fotky digitálem jsem málem dostala po hubě (prodejci jsou docela hákliví) a nejsou pro slabé žaludky.









Po tomto silném zážitku jsme se vybabrali z hostelu a asi dvě hodiny se snažili vymotat z Cuzca autem ven směrem Sacred Valley. Tařka první vesničkou po cestě je Pisaq - slavný především díky trhu pro tůůristy situovanému na náměstí okolo starého stromu nám neznámého druhu. Nad městem se klenou štíty hor a prý je v jednom sedle jakási zmenšenina Machu Picchu. Je to ale příliš daleko a my nemáme času nazbyt - večer musíme být o dalších 80km dál, což se zdá jako nic, ale při kvalitě peruánských silnich, nedostatku osvětlení a davech lidí v šedých hábitech a psů skákajících z křoví u cesty pod kola je to mise na půl dne.








14.8.2010

Spaní v útulném hostýlku se zbastlenou koupelnou se podepsalo na hodině našeho vstávání. Kolem jedné se batolíme z postele a jdeme na vlakovou stanici investigovat, kdy jezdí vlak do Aguas Callientes a kolik tak zhruba stojí. Po bolestné domluvě se rozhodujeme pro ekonomickou třídu (rozuměj levnou), protože lístky do exklusivního kupé ve vlaku Hiram Bingham stojí asi pět tisíc. Jede to ve 23.12 - skvěle, máme ještě dost času. Odpoledne stihneme navštívit Maras a Moray - další pozůstatky inckého stavitelství v Sacred Valley. Prý se snad tyto cirkulární terasy dříve využívaly pro agrovýzkum - v jaké výšce, vlhkosti a osvětlení co nejlépe poroste. Večer před odjezdem už jenom ochutnáme alpaku v místní vyhlášené restauraci, "ubytujeme" auto a sebíháme kopcem dolů k vlaku. Zítra nás čeká Machu Picchu!










Mapa ZDE. Fotky pořídil J. (ty lepší) a já (ty horší).