29. 11. 2011

Peru 2010: PART V - Cuzco

Palubní deník

11.8.2010

Dnešek je cestovní den - přepravujeme se z turisticky znepřáteleného Puquia do Cuzca. Je to zhruba 500km, což by při překvapivě vysoké kvalitě peruánských silnic neměl být problém ujet za pár hodin, ale jak cesta ubíhá, otevírají se tak nádherné výhledy, že stavíme na každým rohu a s postupujícím odpolednem začíná být dojezd do Cuzca otazný.

Při opouštění Puquia se nám dostalo několikerého pohoršeně-zhnuseného počastování "Gringos!" od místních, při cestě na hlídané parkoviště jsem si připadala tak trochu jak při průchodu uličkou hanby. Chybělo snad jenom lítající kamení.

Teď už si to ale svištíme po náhorních plošinách s jezery - ve zhruba 3 500 m n.m. - směr Sacred Valley. Scenerie jsou "kulervoucí" (omlouvám se, ale nenapadá mě přiléhavější přirovnání, navíc Eva to slovo tak miluje:-), fotíme jako vzteklí, ačkoliv prudší pohyby jsou už ve třech tisících metrech nad mořem znát. Oschlé a opuchlé sliznice máme už druhý den, jakékoliv podrbání v nose znamená červenej potůček a rty mi praskají, přestože si je mažu jelením lojem jak najatá. Vody i jídla máme po zkušenostech dostatek, kdybychom museli nocovat mimo cílové stanoviště.

Přestože naší půjčené Toyotě střídavě já i J. šlapeme pedály až k podlaze, ve vysoké nadmořské výšce auto poškytává i na dvojku a ledva se plazíme kopcem. Cesta trvá podezřele dlouho, už je tma. Pojímáme podezření, že peruánské silniční ukazatele vzdálenosti jsou tak trochu cinknuté a udávají zhruba o polovinu nižší vzdálenosti, a to včetně papírové mapy, co jsme koupili před pár dny v Limě. Vůbec se neposouváme kupředu, tma je stále černější, noc hlubší a výhled na nocleh v hostelu je v nedohlednu.

K prapodivným ukazatelům vzdáleností se navíc čím dál častěji přidávají cedule "Desvio", které už nemůžeme ani cítit. Zhruba po padesáti metrech za cedulí zpravidla asfaltová silnice končí tak, jak ji známe, se zářivě bílými pruhy a odrazkami, a začínají hrboly udusané hlíny, místy křížené potůčky, které si hledají cestu svahem dolů do údolí.

Po jedenácti hodinách pětisetkilometrové trasy se konečně dostáváme do Cuzca. Tohle prašné a umolousané centrum peruánské historie obývá 300 000 lidí, což je při pohledu na město pro Brňáka naprosto neuvěřitelné. Cuzco funguje jako velitelství celostátních vysavačů peněz z turistů. Plaza de Armas a nasvícené budovy katedrály, La Companíe a ostatní jsou vskutku impozantní, co však ruší dojem konzervace historie (a potvrzuje teorii o vysavačích peněženek) je McDonald umístěný v přízemí jedné z koloniálních budov. Po krátké procházce centrem se vracíme do hostelu. Návrat nám zpestří několik místních mladíků - jeden z nich se mi vrhne k nohám, upírá na mě krví podlité oči a lámanou angličtinou volá "Vezmi si mě, vezmi si mě za muže!"

Jsou dvě ráno a my pomalu upadáme do komatu.




















Fotky pořídil J.