20. 10. 2011

Peru 2010: PART IV - Nazca

Palubní deník

10.8.2010

Trochu jsme si po(za)spali a kolem jedenácté dopolední jsme se urychleně vydali směr Nazca. Letecká prohlídka obrazců na pláni Nazca byla naplánovaná na 14:00. Jelo se skvěle, dlouhé rovné silnice křížem krážem pouští, nikde ani noha. Avšak přesto jsme tento paradox na peruánských silnicích vídali celkem běžně - průměrná rychlost cca 120km/h (kolísající přibližně mezi 100 a 160km/h), trasa 200km by tedy měla být ujeta za necelé dvě hodiny. Přesto jsme běžně jeli předem vyznačenou trasu téměř dvakrát tak dlouho. Špatné ukazatele? Špatný tachometr? Nespojitost časoprostoru? Kdo ví. V Peru je možné vše.

S lehkými obavami jsme na letiště, tedy spíš letišťátko dojížděli ve 14:20. Vědomi si sice peruánského přístupu k věcem, stejně jsme byli trochu nervózní. Milá paní v oficíně nám sdělila, že kvůli technickým potížím budeme vyjíždět nejdřív kolem čtvrté, a tak jsme zajeli na jídlo do nedaleké hospůdky "Susy". Obří nášup kuřecího a obligátní Inca Cola zaujala místo v hladovém žaludku.

Vrátili jsme se zpátky na leteckou pidizákladnu a po dalším čekání se nalodili do rozhrkaného větroplachu. Nepovažovala jsem to za větší zkoušku odvahy, dokud jsme nedoletěli k prvnímu obrazci. Gravitace a spirálovitý slet k velrybě vydřené do skalnaté planity mocně zapůsobily na můj polofunkční rovnovážný aparát a začalo mi být kapku šoufl. Navíc se v letadlech - blechách všechno třepalo a motor burácel tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Za chvilku jsem však zjistila, že na tom nejsem bídně sama, protože jeden ze tří dalších pasažérů již plně využíval svůj "blicí pytlík".

Zhruba ve 2/3 cesty už mi bylo tak zle, že jsem většinu enerigie spotřebovala na diskuzi se svým trávicím traktem, převážně tedy na jeho přesvědčování, aby nebyl labuť a udržel Inca Colu i s kuřecím tam, kde jim je určitě líp, tedy v žaludku. Zbytek obrazců si tedy vybavuju mlhavě a ani jsem je nefotila. Zaplaťpánbu J. se cítil podezřele dobře a stíhal fotit nejen obrazce, ale i mou zelenou facies abdominalis.

Po přistání a drobné regeneraci, kdy jsem se třepala jako pokročilej parkinsonik a sotva byla schopná pustit svůj pytlík na blití jsme se rozhodli, že i přes rychlé stmívání se to riskneme a pojedeme dál. Cestou se ukázalo, že peruánský silniční paradox platí opravdu plošně a ani náhodou nestihneme dojet včas do většího města. Kolem půl desáté jsme tedy kapitulovali a odbočili do Puquia.

Ve "městě" jsme dost bloudili, hliněné cesty, nepřevídatelné díry v nich a snaha najít jakoukoliv noclehárnu nás stály veškerou pozornost. Už už jsme si stlali v autě. Nakonec jsme objevili pravděpodobně jediný hostel ve městě, kterej nevypadal jako dům hrůzy. 30 Sol/noc (cca 150Kč), proč ne. Pokoj bez oken, pokrývky páchnoucí močí a potem.

Umyli jsme se a vyrazili do ulic najít cokoliv k jídlu. První hospoda nás vrátila zpátky na zem: vaří jenom kuře. V druhé vaří jenom vývar ze slepice. Hospoda sestávala z jedné místnosti, do které vedly dveře z ulice, nad nimiž se skvěl nápis "Caldo de Gallina". Ani v jedné z občerstvovacích místností neměli pivo, a ještě na nás koukalijako na alkoholiky, když jsme tázavě vyslovovali "cerveza".

Nakonec jsme zapadli do putyky s nabídkou kuře + hranolky, kde hostinský vítězoslavně zpoza pultu vyhrabal jedno pivo, pravděpodobně jediné v celém městě. Najedli jsme se a šli spát, čekaly nás stovky kilometrů.

















Fotky pořídil J.