11. 8. 2011

Peru 2010: PART III - Pisco

Bez okolků rovnou k věci.

8. 8. 2010

Po absolvování první písečné památky Pachacamac frčíme nočním Peru do Pisca. Tedy - nočním - abyste věděli, Peru je dost blízko rovníku a stmívá se tam zhruba v šest hodin večer. Po celý rok. Proces stmívání zabere všeho všudy asi půl hodiny, takže je prostě světlo, světlo -BUCH- a najednou je tma. Černočerná, jako o nejtemnější půlnoci v nejzaplivanějším průjezdu města, kde vypadl proud. Podél pobřeží se také všudypřítomný prach mísí s vlhkostí jdoucí od oceánu, z čehož se formuje hustá dýmomlha. Ve zkratce - neuvěřitelně blbě se jede.

A aby to bylo ještě snažší, Peruánci mají v oblibě dělat po setmění tůry podél silnic. Nejčastěji ošaceni do šedošedého oblečení, aby v té mlze lépe splývali s křovím a trávou. O specialitě v podobě stovek psů někdy jindy.

Jeli jsme tedy podezřele dlouho - cílem bylo přepravit se do města Pisco se 120 000 obyvateli. Evropan by čekal, že si takového města všimne, ne, že bude pochybovat a přemýšlet, kde špatně uhnul z hlavní silnice. Dojem ze statisícového Pisca je tedy poněkud....chaotický. Asfaltovaná je pouze hlavní ulice křížící město, zbytek infrastruktury tvoří pouze udusaná hrbolatá hlína. Všude (jo, všude) jsou strategicky rozmístěné hromady štěrku, jako by se město chystalo na kompletní rekonstrukci. Těžko říct, jestli je to pozůstatek z roku 2007, kdy Pisco zasáhlo poměrně devastující zemětřesení, nebo běžný stav.

Nakonec jsme ulehli v jednom z průvodci doporučených hostelů, kde bylo dokonce i místo k parkování. Ze spánku spravedlivých jsme se probrali zrovna, aby nám paní domácí sdělila, že na výpravu lodí k Islas Ballestas je pozdě. Vypadalo to na jeden pečlivě zabitý den.


9. 8. 2010
Inspekce na náměstí však zvrátila průběh věcí - naháněči agentur se o nás div nepoprali. Navzájem pomlouvali poskytované služby konkurence. Stejně ale všichni zprostředkovávají prodej lístků jednomu nebo dvěma poskytovatelům plaveb. Zaplatili jsme si vyjížďku na příští ráno a dál jsme courali městem bez cíle, když v tom nás doběhl naháněč od agentury, že z přístavu vypravují výjimečně odpolední loď pro velký zájem. V přístavu jsme vypátrali kontaktní osobu Carmen v sombréru a čas do odjezdu strávili koštováním piva u stánku (což vůbec nebyl dobrý nápad, chtělo se mi pak celou cestu hrozně čůrat).

Výjezd trval něco kolem tří hodin a byl parádní. Stavěli jsme na moři s výhledem na obří geoglyf El Candelabro, přes hodinu obkružovali ostrovy známé jako přirozená rezervace ptactva. Řidič zastavoval a my se nechávali vlnami dokolébat blíž skalám, na kterých se slunily desetitisíce ptáků, od racků přes kormorány až po kondory. Měli jsme štěstí i na tučňáky. Bezkonkurenčně nejlepší ale byli lvouni líně se rozvalující po skalách a jen po očku nás sledující, hned poté upadající do odpoledního spánku.













Trochu jsme pochybovali o tom, jestli po výstupu na souš najdeme v přístavu auto, protože zaparkovat nebylo moc kde a (ne)jeden z místních "dobrodinců" měl o káru eminentní zájem. Bylo tam! Nastartovali jsme směr Reserva Nacional De Paracas.

I když v průvodci jako dostačující čas na prohlídku uváděli 2,5 - 3 hodiny, my i s vlastním autem jsme samozřejmě po 2 hodinách nebyli ještě ani v polovině cesty. Výhledy v poušti, duny, několikabarevný písek a následně dobrá hodina strávená na pláži focením racků, ubíháním přílivovým vlnám a vybíráním mušlí utekla jako nic. Málem jsme nenašli cestu zpátky - občas se asfalt ztrácel a cesta vedla nazdařbůh dunami - chvílemi jsem šla před autem, abychom nesjeli ze zpevněného podkladu do písčitého hrobu. Tragický nedostatek pití i jídla hrozil opravdu nepříjemnou nocí strávenou uprostřed ničeho, blikající kontrolka benzínu taky radosti nepřidala. Finišovali jsme opět v ověřeném hostelu, abychom mohli ráno svištět do Nazcy.














MAPA zde.