20. 6. 2011

Peru 2010: PART I - Introduction

Tímhle příspěvkem bych chtěla otevřít malý cestovatelský seriál o tom, jak jsem se minulý rok v srpnu už poněkolikáté v životě zbláznila a vydala se s mužským doprovodem do Peru. Tahle hyperaktivní 18tidenní dovolená se uskutečnila v rámci mého dvouměsíčního pobytu v Argentině od půlky července do poloviny září.

Pro ty, které zajímá spíše oděvní složka, radím vyčkat, příspěvky se budou více či méně pravidelně střídat. (Rozumějte podle toho, jak moc budu chtít utíkat od učení k psaní a focení čehokoliv.)

Fotky doplňující text článků jsou kombinací fotek z mého digitálu, z telefonu a filmového fotoaparátu J.
Myslím, že dle kvality fotek poznáte, co je odkud.)
Zdroje fotek mixuju z toho důvodu, že ne všechno bylo možné (a vhodné) fotit na analog.

A abychom už začali:

6. sprna 2010

Ráno vstáváme brzo, ze všeho nejdřív se totiž potřebujeme z dvoumilionového Rosaria dopravit zhruba 300km autobusem na letiště v Buenos Aires. V mezičase do večerního odletu podnikáme první nesmělé krůčky v hlavním městě Argentiny, naším cílem je nejširší ulice světa - 9 de Julio a obelisk stojící uprostřed. Po cestě míjíme v parku osamoceně stojící věž, kterou zde z vybraných peněz postavili vlastenci - emigranti z Velké Británie. Prý to má být druhý Big Ben. Inu, posuďte sami.




Argentinský Big Ben






Přelétáme Andy - někde v dáli se tyčí Aconcagua

Baťa je všude. Všude.




Lima; Plaza de Armas.

Koloniální architektura; Plaza de Armas.


Každé správné velkoměsto má čínskou čtvrť.

A lacinou čínskou restauraci pro hladové krky. Žluté čůčo, které držím, je nejslavnější jihoamerická limonáda - pokud budete mít možnost, zkuste ji. Chuť je nepopsatelná a zkušenost nepřenositelná. Jednoduše řečeno - je to sladký jako cecek a chutná to jako vagón rozpuštěnejch Pedro žvejkaček. Pili jsme ji spolu s dalšími peruánskými ústními lepidly hojně jako rychlý zdroj energie - protože jídlo se v nás díky cestovatelskému průjmu moc dlouho neohřálo. Inca cola má velmi zajímavou historii - značku se pokoušel koupit nadnárodní koncern spojující sladké limonády celého světa - CocaColu, Fantu, etc. Peruánci jsou ale na svou národní limonádu, díky které je zná celý svět, natolik hrdí, že ji neprodali, i když se CocaColáci fakticky snažili. Inca Cola je TAK SLADKÁ, že CocaColu prodávanou v Peru musejí přislazovat, aby se chuťově přiblížila žlutavému moku barvou ne nepodobnému ranní moči.

 Jeden z případů, kdy se vážně nehodí fotit obřím "vintage" fotoaparátem. Peruánská restaurace v bavorském stylu. Pro našince něco absolutně neuvěřitelného. Měli jsme dost co dělat, abychom si udrželi tvář, když nás obsluhovali Peruánci oblečení v klasických Lederhosen.



 Nezbytné propriety cestovatele - průvodce Lonely Planet (mmch. - doporučuju!), izolepou ošetřený prst a hromada drobáků pro otrapy, pouliční prodavače a žebráky všeho druhu.


Následuje pár kvalitnějších fotek z Plaza San Martín, poblíž které jsme bydleli v hostelu interiéry připomínající věznici. Mimochodem, hledání hostelu ve 2 ráno v jednom z nejnebezpečnějších (alespoň dle všech průvodců) měst na světě je opravdu adrenalin. Úslužný a falešný taxikář nás z letiště zavezl k jednomu z hostelů, který jsme si vytipovali podle průvodce. Dle Lonely Planet mělo jít o čistý, útulný cestovatelský hostel, kde se za přiměřený peníz dobře a klidně vyspíte a ráno ještě dostanete snídani. Byli jsme vysazeni před dřevěnými vraty vypadajícími, že vedou spíš do chlíva než do ubytovny. Po zhruba pěti minutách bušení něco vrzlo a dveře se pootevřely. Vevnitř však byla naprostá tma, jenom muž tmavé pleti nás v kapuci a s hadrem, který si přidržoval přes obličej, lákal gestem ruky dovnitř. J. se ptal, jestli mají volná místa, kolik stojí nocleh, a jestli mají vůbec otevřeno.
Peruánec beze slova dál kynul rukou a vůbec vypadal hodně podezřele. Dostala jsem Spodní výr (viz. Irvingův Svět podle Garpa) a začala chytat hysterák, že to je drogový doupě nebo obchod s bílým masem, a dovnitř by mě nikdo nedostal. Taxikář nás nakonec hodil o několik bloků dál do hostelu jeho známých, vzal si nekřesťanské peníze za dovoz a zmizel v reji velkoměsta.



Naše útulná klícka - vězenská cela. Všechno přišroubované, deky plesnivé a podezřelého odéru, dveře do "koupelny" 10 cm nad zemí, záchod plesnivý a špinavý bordelem neidentifikovaného původu, sprchový kout plesnivý včetně zdí, závěs plesnivý komplet shora dolů. Toaletní papír absentuje. Železné okno vedoucí do šachty. Ale když dobrodrůžo, tak se vším všudy.

A tady ta slibovaná Plaza San Martín - včetně domorodců, a ulička k naší ubytovně.