29. 11. 2011

Peru 2010: PART V - Cuzco

Palubní deník

11.8.2010

Dnešek je cestovní den - přepravujeme se z turisticky znepřáteleného Puquia do Cuzca. Je to zhruba 500km, což by při překvapivě vysoké kvalitě peruánských silnic neměl být problém ujet za pár hodin, ale jak cesta ubíhá, otevírají se tak nádherné výhledy, že stavíme na každým rohu a s postupujícím odpolednem začíná být dojezd do Cuzca otazný.

Při opouštění Puquia se nám dostalo několikerého pohoršeně-zhnuseného počastování "Gringos!" od místních, při cestě na hlídané parkoviště jsem si připadala tak trochu jak při průchodu uličkou hanby. Chybělo snad jenom lítající kamení.

Teď už si to ale svištíme po náhorních plošinách s jezery - ve zhruba 3 500 m n.m. - směr Sacred Valley. Scenerie jsou "kulervoucí" (omlouvám se, ale nenapadá mě přiléhavější přirovnání, navíc Eva to slovo tak miluje:-), fotíme jako vzteklí, ačkoliv prudší pohyby jsou už ve třech tisících metrech nad mořem znát. Oschlé a opuchlé sliznice máme už druhý den, jakékoliv podrbání v nose znamená červenej potůček a rty mi praskají, přestože si je mažu jelením lojem jak najatá. Vody i jídla máme po zkušenostech dostatek, kdybychom museli nocovat mimo cílové stanoviště.

Přestože naší půjčené Toyotě střídavě já i J. šlapeme pedály až k podlaze, ve vysoké nadmořské výšce auto poškytává i na dvojku a ledva se plazíme kopcem. Cesta trvá podezřele dlouho, už je tma. Pojímáme podezření, že peruánské silniční ukazatele vzdálenosti jsou tak trochu cinknuté a udávají zhruba o polovinu nižší vzdálenosti, a to včetně papírové mapy, co jsme koupili před pár dny v Limě. Vůbec se neposouváme kupředu, tma je stále černější, noc hlubší a výhled na nocleh v hostelu je v nedohlednu.

K prapodivným ukazatelům vzdáleností se navíc čím dál častěji přidávají cedule "Desvio", které už nemůžeme ani cítit. Zhruba po padesáti metrech za cedulí zpravidla asfaltová silnice končí tak, jak ji známe, se zářivě bílými pruhy a odrazkami, a začínají hrboly udusané hlíny, místy křížené potůčky, které si hledají cestu svahem dolů do údolí.

Po jedenácti hodinách pětisetkilometrové trasy se konečně dostáváme do Cuzca. Tohle prašné a umolousané centrum peruánské historie obývá 300 000 lidí, což je při pohledu na město pro Brňáka naprosto neuvěřitelné. Cuzco funguje jako velitelství celostátních vysavačů peněz z turistů. Plaza de Armas a nasvícené budovy katedrály, La Companíe a ostatní jsou vskutku impozantní, co však ruší dojem konzervace historie (a potvrzuje teorii o vysavačích peněženek) je McDonald umístěný v přízemí jedné z koloniálních budov. Po krátké procházce centrem se vracíme do hostelu. Návrat nám zpestří několik místních mladíků - jeden z nich se mi vrhne k nohám, upírá na mě krví podlité oči a lámanou angličtinou volá "Vezmi si mě, vezmi si mě za muže!"

Jsou dvě ráno a my pomalu upadáme do komatu.




















Fotky pořídil J.


20. 10. 2011

Peru 2010: PART IV - Nazca

Palubní deník

10.8.2010

Trochu jsme si po(za)spali a kolem jedenácté dopolední jsme se urychleně vydali směr Nazca. Letecká prohlídka obrazců na pláni Nazca byla naplánovaná na 14:00. Jelo se skvěle, dlouhé rovné silnice křížem krážem pouští, nikde ani noha. Avšak přesto jsme tento paradox na peruánských silnicích vídali celkem běžně - průměrná rychlost cca 120km/h (kolísající přibližně mezi 100 a 160km/h), trasa 200km by tedy měla být ujeta za necelé dvě hodiny. Přesto jsme běžně jeli předem vyznačenou trasu téměř dvakrát tak dlouho. Špatné ukazatele? Špatný tachometr? Nespojitost časoprostoru? Kdo ví. V Peru je možné vše.

S lehkými obavami jsme na letiště, tedy spíš letišťátko dojížděli ve 14:20. Vědomi si sice peruánského přístupu k věcem, stejně jsme byli trochu nervózní. Milá paní v oficíně nám sdělila, že kvůli technickým potížím budeme vyjíždět nejdřív kolem čtvrté, a tak jsme zajeli na jídlo do nedaleké hospůdky "Susy". Obří nášup kuřecího a obligátní Inca Cola zaujala místo v hladovém žaludku.

Vrátili jsme se zpátky na leteckou pidizákladnu a po dalším čekání se nalodili do rozhrkaného větroplachu. Nepovažovala jsem to za větší zkoušku odvahy, dokud jsme nedoletěli k prvnímu obrazci. Gravitace a spirálovitý slet k velrybě vydřené do skalnaté planity mocně zapůsobily na můj polofunkční rovnovážný aparát a začalo mi být kapku šoufl. Navíc se v letadlech - blechách všechno třepalo a motor burácel tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Za chvilku jsem však zjistila, že na tom nejsem bídně sama, protože jeden ze tří dalších pasažérů již plně využíval svůj "blicí pytlík".

Zhruba ve 2/3 cesty už mi bylo tak zle, že jsem většinu enerigie spotřebovala na diskuzi se svým trávicím traktem, převážně tedy na jeho přesvědčování, aby nebyl labuť a udržel Inca Colu i s kuřecím tam, kde jim je určitě líp, tedy v žaludku. Zbytek obrazců si tedy vybavuju mlhavě a ani jsem je nefotila. Zaplaťpánbu J. se cítil podezřele dobře a stíhal fotit nejen obrazce, ale i mou zelenou facies abdominalis.

Po přistání a drobné regeneraci, kdy jsem se třepala jako pokročilej parkinsonik a sotva byla schopná pustit svůj pytlík na blití jsme se rozhodli, že i přes rychlé stmívání se to riskneme a pojedeme dál. Cestou se ukázalo, že peruánský silniční paradox platí opravdu plošně a ani náhodou nestihneme dojet včas do většího města. Kolem půl desáté jsme tedy kapitulovali a odbočili do Puquia.

Ve "městě" jsme dost bloudili, hliněné cesty, nepřevídatelné díry v nich a snaha najít jakoukoliv noclehárnu nás stály veškerou pozornost. Už už jsme si stlali v autě. Nakonec jsme objevili pravděpodobně jediný hostel ve městě, kterej nevypadal jako dům hrůzy. 30 Sol/noc (cca 150Kč), proč ne. Pokoj bez oken, pokrývky páchnoucí močí a potem.

Umyli jsme se a vyrazili do ulic najít cokoliv k jídlu. První hospoda nás vrátila zpátky na zem: vaří jenom kuře. V druhé vaří jenom vývar ze slepice. Hospoda sestávala z jedné místnosti, do které vedly dveře z ulice, nad nimiž se skvěl nápis "Caldo de Gallina". Ani v jedné z občerstvovacích místností neměli pivo, a ještě na nás koukalijako na alkoholiky, když jsme tázavě vyslovovali "cerveza".

Nakonec jsme zapadli do putyky s nabídkou kuře + hranolky, kde hostinský vítězoslavně zpoza pultu vyhrabal jedno pivo, pravděpodobně jediné v celém městě. Najedli jsme se a šli spát, čekaly nás stovky kilometrů.

















Fotky pořídil J.

11. 8. 2011

Peru 2010: PART III - Pisco

Bez okolků rovnou k věci.

8. 8. 2010

Po absolvování první písečné památky Pachacamac frčíme nočním Peru do Pisca. Tedy - nočním - abyste věděli, Peru je dost blízko rovníku a stmívá se tam zhruba v šest hodin večer. Po celý rok. Proces stmívání zabere všeho všudy asi půl hodiny, takže je prostě světlo, světlo -BUCH- a najednou je tma. Černočerná, jako o nejtemnější půlnoci v nejzaplivanějším průjezdu města, kde vypadl proud. Podél pobřeží se také všudypřítomný prach mísí s vlhkostí jdoucí od oceánu, z čehož se formuje hustá dýmomlha. Ve zkratce - neuvěřitelně blbě se jede.

A aby to bylo ještě snažší, Peruánci mají v oblibě dělat po setmění tůry podél silnic. Nejčastěji ošaceni do šedošedého oblečení, aby v té mlze lépe splývali s křovím a trávou. O specialitě v podobě stovek psů někdy jindy.

Jeli jsme tedy podezřele dlouho - cílem bylo přepravit se do města Pisco se 120 000 obyvateli. Evropan by čekal, že si takového města všimne, ne, že bude pochybovat a přemýšlet, kde špatně uhnul z hlavní silnice. Dojem ze statisícového Pisca je tedy poněkud....chaotický. Asfaltovaná je pouze hlavní ulice křížící město, zbytek infrastruktury tvoří pouze udusaná hrbolatá hlína. Všude (jo, všude) jsou strategicky rozmístěné hromady štěrku, jako by se město chystalo na kompletní rekonstrukci. Těžko říct, jestli je to pozůstatek z roku 2007, kdy Pisco zasáhlo poměrně devastující zemětřesení, nebo běžný stav.

Nakonec jsme ulehli v jednom z průvodci doporučených hostelů, kde bylo dokonce i místo k parkování. Ze spánku spravedlivých jsme se probrali zrovna, aby nám paní domácí sdělila, že na výpravu lodí k Islas Ballestas je pozdě. Vypadalo to na jeden pečlivě zabitý den.


9. 8. 2010
Inspekce na náměstí však zvrátila průběh věcí - naháněči agentur se o nás div nepoprali. Navzájem pomlouvali poskytované služby konkurence. Stejně ale všichni zprostředkovávají prodej lístků jednomu nebo dvěma poskytovatelům plaveb. Zaplatili jsme si vyjížďku na příští ráno a dál jsme courali městem bez cíle, když v tom nás doběhl naháněč od agentury, že z přístavu vypravují výjimečně odpolední loď pro velký zájem. V přístavu jsme vypátrali kontaktní osobu Carmen v sombréru a čas do odjezdu strávili koštováním piva u stánku (což vůbec nebyl dobrý nápad, chtělo se mi pak celou cestu hrozně čůrat).

Výjezd trval něco kolem tří hodin a byl parádní. Stavěli jsme na moři s výhledem na obří geoglyf El Candelabro, přes hodinu obkružovali ostrovy známé jako přirozená rezervace ptactva. Řidič zastavoval a my se nechávali vlnami dokolébat blíž skalám, na kterých se slunily desetitisíce ptáků, od racků přes kormorány až po kondory. Měli jsme štěstí i na tučňáky. Bezkonkurenčně nejlepší ale byli lvouni líně se rozvalující po skalách a jen po očku nás sledující, hned poté upadající do odpoledního spánku.













Trochu jsme pochybovali o tom, jestli po výstupu na souš najdeme v přístavu auto, protože zaparkovat nebylo moc kde a (ne)jeden z místních "dobrodinců" měl o káru eminentní zájem. Bylo tam! Nastartovali jsme směr Reserva Nacional De Paracas.

I když v průvodci jako dostačující čas na prohlídku uváděli 2,5 - 3 hodiny, my i s vlastním autem jsme samozřejmě po 2 hodinách nebyli ještě ani v polovině cesty. Výhledy v poušti, duny, několikabarevný písek a následně dobrá hodina strávená na pláži focením racků, ubíháním přílivovým vlnám a vybíráním mušlí utekla jako nic. Málem jsme nenašli cestu zpátky - občas se asfalt ztrácel a cesta vedla nazdařbůh dunami - chvílemi jsem šla před autem, abychom nesjeli ze zpevněného podkladu do písčitého hrobu. Tragický nedostatek pití i jídla hrozil opravdu nepříjemnou nocí strávenou uprostřed ničeho, blikající kontrolka benzínu taky radosti nepřidala. Finišovali jsme opět v ověřeném hostelu, abychom mohli ráno svištět do Nazcy.














MAPA zde.